Introvert vs Extrovert
Introvert vs Extrovert
Také nemáte rádi škatulkování a máte pocit, že je to všechno vlastně úplně jinak? Ten pocit máte zřejmě správný. Osobně nemám ráda žádné škatulkování. Z mé zkušenosti, jsme od přírody všichni tak trochu introverti a extroverti. Přirozeně každá bytost je ráda sama a čerpá energii z klidu a bytí o samotě. Někdo si může myslet, že třeba takový ¨Guru¨, ¨ Lídr¨ rád mluví a cítí se mezi lidmi jako ryba ve vodě a není to introvert, ale pozor na to. Já myslím, že hlavně takový dobrý lídr ví, že bytí o samotě přináší rovnováhu do jeho života a tam čerpá nové síly a poznání. Od přírody jsme také bytosti sociální a to znamená, že všichni potřebujeme se mít s kým přátelit, milovat, povídat atd..
Já jsem prošla v životě jak fází introverta, tak fází extrémního extroverta. Když jsem byla introvert a chtěla jsem trávit čas spíš doma u knížky atd, tak o mě měli strach, že budu sama a že to není v pořádku, takhle trávit čas. Měla jsem chodit ven, mezi lidi, protože jsem byla extrémně citlivá a měla své mouchy, byla jsem také extrémně zranitelná. Doma jsem nedostávala lásku a přijetí toho kdo jsem, tak jak bych si já představovala a toužila. A tak jsem začala tu lásku a přijetí hledat venku. Po několika zraněních se moje osobnost přeměnila na arogantní kozu a abych na sebe upoutala pozornost zvyšovala jsem hlas a myslela si kdo ví jak jsem zábavná. Aby mě samotné z toho všeho nebylo ještě více zle, používala jsem k tomu prostředky jako byl tabák, alkohol a v určitém období i drogy. Alkohol zůstal mým parťákem pak delší dobu a zhnusení sama s sebou se stupňovalo. Trvalo mi pár let než mi to došlo. Po uvědomění přišla fáze extrémního introverta či antisocialista. Prací na sobě, návratu k sobě a poznání kdo tedy opravdu jsem, jsem pochopila a začala pracovat na svých zraněních, traumatech. Po samo-vyléčení, uvědomení si svých traumat jsem přestala být takový antisocialista a mohu říci, že se mezi lidmi cítím opět dobře a nebojím se být svá. Tam kde mě to zraňuje a není pochopeno odcházím, již nepotřebuji zůstávat abych byla přijata či milována. Dokud v sobě máme nevyléčené trauma, budeme pociťovat vždy zranění, ale vetší dávka sebereflexe a uvědomení si zranění, emocí. Dovolení si opět cítit tu starou bolest a nechat zahojit staré rány našim vlastním přijetím a pochopením. Po uzdravení, lidé, kteří nás zraňují buď z našeho života odejdou nebo se jejich energie vůči nám změní. Všichni tady hrajeme pro někoho učitele, nikdo nikoho nezraňuje záměrně, ale proto, že to potřebujeme k pochopení, uzdravení, prozření. Vzít si svoji sílu zpět. Pochopit, že jsem raději doma či v přírodě o samotě, je naprosto v pořádku. Když se mi nechce pokaždé ven mezi lidi, nejsem špatná ani divná, ale jsem úplně v pořádku. Když se mi nechce mezi určité lidi, tak jsem v pořádku.
Ano každý jsme dostali do vínku něčím být, nebo mít nějakou hodnotu, protože je to dobré hlavně pro nás. Např být učitelem, jakýmkoliv, nás učí schopnosti vyjádřit se. Nejspíše jsme doma byli, tak trochu potlačováni, nepochopeni. Jako každý učitel předává hodnotné vědomosti, ale to proč učí je hlavně učení pro něj samotného.
Takže člověk, který si myslí, že je jen extrovert, tak vším tím hlukem kolem, chce jen přehlušit vnitřní pocity, které se v tichu objevují. Mohou být dost bolestné či náročné na to, se s nimi zrovna teď potýkat. Být obklopen lidmi mu pomáhá zapomenout na ty nepříjemné pocity v tichosti.
Naopak extrémní introvert se může schovávat v tichu bez lidí, utíkat tam pokaždé když je v nějaké nepříjemné situaci, v které cítí sociální úzkost, paniku. Utíká také před bolestí, ale tou ukrytou, která se objevuje vždy, když se objeví ten jeho učitel aby mu ji ukázal.
Uzdravený člověk, vědomý si svých bolestí. Tráví velice rád čas mezi lidmi, kteří nemusí být stejní, ale rozumí a dokážou již vše vy-komunikovat, ustát a podpořit v růstu. Pokud se takový člověk nasytí lidskosti jako je socializace, tak velice rád zase opět odchází do ticha, k sobě, do přírody, samoty. Ano pravda je, že rovnováha pro každého jedince může být jiná. To už tady hodnotit nebudu. Na co jsem chtěla spíše poukázat je, že jen extrovert či introvert není. Pokud takový člověk je, je dost pravděpodobné, že má nezpracovaná traumata, bolesti, zranění. I takto může člověk zůstat po celou lidskou existenci a nemusí si toho být vědom. Záleží pro jakou zkušenost si sem přišel. Kolikátý život je na zemi v hmotě, duálním světě. Nic není špatně. Je to takové, jaké to je. Tento článek je pro ty empatické, citlivé, k uvědomění, pro úsměv na tváři.
K zamyšlení.